Balbutická komunita

[frealy]

Odmalička jsem byla problémové dítko. Dlouho jsem nemluvila a našim už to ve třech letech přišlo divný, tak se mnou začali chodit po doktorech. Ti jim doporučili, aby mě dali do logopedické školky, protože jsem uměla jen 16 písmen z celé české abecedy. Tak jsem tam začala chodit a díky jedné moc hodné paní učitelce zjistili čím to je. Od narození špatně slyším, proto jsem ani neuměla rozeznávat podobná písmenka jako s a z, t a d, atd. A "mluvit", v té době patlat, jsem se naučila jen díky odezírání ze rtů. Tak jsem tedy dostala naslouchadla a s nimi jsem žila celou základní školu.
Již v mateřské školce jsem začala koktat. Nikdo nevěděl čím to je. Žádný šok jsem neutrpěla, nenašla se žádná příčina. Na začátku jsem koktala jen tu a tam, ale postupem času se to zhoršovalo. Vzpomínám si, že na základní škole jsem už neřekla jedinou větu v kuse. Opakovala jsem každý začátek slov. Bylo to strašné období. Spolužáci se ke mně chovali jinak i "jakoby kamarádky" mě brali jinak. V tu dobu jsem to nesnášela. Nenáviděla jsem to!!!
Od druhého stupně jsem chodila na logopedii kvůli koktavosti, dělali se mnou rozná cvičení, ale furt nic nepomáhalo. Na střední škole už to nebylo tak strašné, ale stále jsem koktala dost. Při zkoušení to bylo zatrest. Učitelé mi nabídli, že mě nebudou zkoušet, ale budu psát testy. To jsem ale odmítla, protože v životě se budu potřebovat dorozumět, těžko budu komunikovat jen písemnou formou, a tak jsem se tomu snažila čelit. Ale šlo to špatně.
Nedokázala jsem si představit, že budu koktat celý život. Furt jsem si kladla otázky, jak si najdu přitele?, kdo by chtěl "tu koktavou"?, jak budu jednou vychovávat děti?, budou taky koktat?, no co vám budu povídat... Začala jsem kvůli tomu chodit k psycholožce. Je to moc hodná paní, která mi v životě strašně moc pomohla, a ke které stále chodím. Paní psycholožka se mnou neřešila mojí koktavost (snad jen pár rad na začátku mi dala, ale pak už jsme se k tomu nevracely), ale zaměřila se na můj rodinný život. Na mé soužití s rodiči především s otcem. Dodávala mi seběvědomí. A postupně se to zlepšovalo.
Ve třetím ročníku SŠ jsem přestávala koktat. Na konci třeťáku jsem podnikla zahraniční stáž do Itálie a od té doby téměř nekoktám. Stala se ze mně sebevědomější osoba. Pochopila jsem, že se o sebe umím postarat a že život zvládnu sama. Konečně mi došlo, že můj otec není nic víc, než jsem já. (Ano, bylo to díky otci, se kterým se konečně mamka rozvedla.) Sama v sobě jsem si udělala jasno a nabyla jsem sebevědomí.
Nyní je mi 22, jsem ve třeťáku na vysoký škole, mám přítele a přátele. Už ze mně není ta šedá myš v rohu, co nikdy nepípne, aby se náhodou nezjistilo, že je "divná" - že koktá.
Samozřejmě občas, když jsem ve stresu nebo mám zrovna horší období, tak si občas "zakoktám", ale je to už jen vyjímečně. Vžcky si říkám, že je to proto, abych na to nezapomněla.
Nyní mi psycholožka řekla, že si mě neuměla představit na VŠ, nevěřila tomu, že bych někdy přestala koktat. Prostě jsem v životě překonala další velkou překážku.
Nyní, když se sama sebe ptám, zda bych byla radši, kdybych nikdy nekoktala, tak musím přiznat, že ne. Jsem ráda, že jsem si tím prošla. Dalo mi to jiný pohled na svět a na lidi kolem sebe. Jsem někdo jiný, než ta osoba, kterou bych byla, kdybych nekoktala.
Ale jsem ráda, že to mám za sebou!

Tak Vám všem přeji, ať se Vám splní Váš sen, tak jako mně!

HODNĚ ŠTĚSTÍ

[Frciiik]

To se nádherně čte Ikdyž je vidět že to stálo dost času a úsilí, musí to být nádherný pocit. Snad se jednou doberu stejného cíle. Takže díky za povzbuzení a hodně štěstí v životě

[gogo]

Taky Vám povím příběh. Je mi 24, chodím sice na vejšku, ale nikdy stejně nevyniknu, páč zase tak inteligenčně neexceluju, holku jsem viděl pouze na fotce, natož s ní mluvil, doma mě taky nikdo nerozumí a máma řekne, že jsem divnej, když jí řeknu, že nechci volat na úřad telefonem. A ještě se tady lituju, když to stejně nikoho nezajímá, páč každej si to tady na tom světě musíme vybojovat sami. Jak jsem pochopil není to tady žádný zaopatřovací ústav. Tenhle svůj příběh píšu pro ty, kterým nedělá dobře číst příběhy se štastným koncem :D

[missha]

gogo dakujeme

[missha]

Frealy je to super a zavidim ti (tak v dobrom ) ... Myslim si, ze je to dost o sebavedomi, kt. nam balbutikom chyba.

[TaRa]

veľmi ti závidim frealy, dala by som čokoľvek zato aby sa ten môj príbeh skončil takto, aj ked mne by stačilo len nekoktať a bola by som najštastnejši človek na svete, určite si sa narodila pod štastnou hviezdou a gratulujem ti k takému úspechu